Osvětimská knihovnice

Osvětimská knihovnice

10/10/2013

Autor: Antonio G. Iturbe

Nakladatel: Akropolis

Anotace

Osvětim-Březinka - zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné, dnes osmdesátileté Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války.

vázaná, 448 stran

Recenze v médiích

Knihovna na takovém místě?
Tomáš Weiss, KosmasOko, 11.12.2013 15:22:03


Sám autor téhle knihy o síle čtení a ducha vůbec říká, že nápad napsat knihu o existenci ilegální knihovny v koncentračním táboře dostal při četbě jiné knihy – v češtině vyšla pod názvem Knihovna v noci, a napsal ji Alberto Manguel. Ten v ní, mimo jiné, vypráví příběhy lidí, kteří bojovali proti tyranii, aby zachovali svobodu myšlení. Jako třeba polský knihovník, který tajně zachránil knihy, když nacisté začali ničit židovské knihovny, nebo afghánský knihkupec, který měl obchod otevřený i v době nepokojů. Iturbemu se ale zasekl do paměti příběh čtrnáctileté knihovnice z Osvětimi.  Zní to neuvěřitelně! Knihovna na takovém místě? A ta knihovnice prý ještě dnes žije! Jmenuje se Dita Krausová a bydlí v Izraeli.

V táboře Birkenau byl tzv.rodinný tábor, nacistický pokus maskovat  zvěrstva koncentráku před inspekcemi Červeného kříže, které začaly „slídit“ v Terezíně.. O něco mírnější režim ale neznamenal, že by snad v táboře mohlo probíhat vyučování nebo tam snad směly být knihy. Přesto se tam něco jako školu podařilo vězni, jménem Fredy Hirsch, založit. Tahle zakonspirovaná škola měla také svoji knihovnu – osm tenkých knih a šest knih tzv. živých. Živou knihou byl člověk, který uměl obsah knihy téměř nazpaměť a mohl ji převyprávět. Život více jak pětiset dětí tak nemusel být jen čistě bezvýchodný. A knihovnice Dita brání knihovnu před nepřáteli. Tenké knihy nosí na těle, pod oblečením.

Dvěma tématy novely jsou jednak pochopitelně horor tábora smrti, kde vítězí barbarství a boj o přežití nad vším ostatním. Na druhé straně je tu škola a knihovna, úporná snaha předstírat uprostřed beznaděje, že život pokračuje. Pro Ditu jsou knihy únikem před realitou. Ty knihy, o které se stará, se současně starají o ni. Číst v tomhle pekle knihy znamená nastoupit na vlak, který tě na chvíli odveze na prázdniny.

Antonio B. Iturbe (1967) není žádným odborníkem na holocaust nebo druhou světovou válku. Pracuje jako kulturní publicita a je ředitelem časopisu Que Leer (Co číst). Napsal zatím dva romány a sérii knih pro děti o inspektoru Citovi. Jeho hlavním zájmem jsou knihy a čtení. Původně chtěl o osvětimské knihovně napsat jen reportáž. Ale potkával se přitom s dalšími a dalšími zajímavými lidmi a ti začali vyprávět. Začal tedy psát příběh na reálném podkladu, kde si jednotlivosti a situace dodal ze své imaginace.  Osvětimská knihovnice tedy není jen další knihou o hrůzách koncentračních táborů. Je také o drobných ale důležitých vítězství lidské touhy přežít a o tom, jak důležité mohou být v téhle bitvě knihy. Pomáhají být statečnějšími a postavit se vlastnímu strachu.

Tomáš Weiss

Osm knih v lágru
Markéta Pilátová, RESPEKT, 4.11.2013


(...) Osvětimská knihovnice není napsána poetickým ani příliš naturalistickým jazykem. Věrně odráží myšlenkový svět čtrnáctileté dívky a střídá jej s prostřihy osudů jiných odvážných – kromě Hirsche třena dvou vězňů, kterým se podařilo z Osvětimi uprchnout, Rudiho Rosenberga alias Rudolfa Vrbu a Fredyho Wetzlera, nebo desátníka SS Viktora Pesteka, jenž dezertoval a stálo ho to život. Pokud je Iturbeho kniha v kontextu šoa literatury něčím výjimečná, pak především díky popisům zázraku obyčejného života v rodinném táboře. Ten je nepopiratelně tragický, nicméně není líčen velkými slovy a hutnými estetizujícími obrazy, jak je tomu u některých jiných autorů, třeba Arnošta Lustiga v případě jeho pozdějších knih. Antonio G. Iturbe je mimo jiné významný kulturní novinář, a tak je jeho styl publicisticky věcný, přímočarý a příjemně doslovný. Možná čtenáři, stejně jako autor románu, dosud na hrdiny nevěřili, ale po přečtení Osvětimské knihovnice tomu bude jinak. A možná v sobě alespoň na chvíli znovuobjeví jakýsi druh tajného spojenectví s knihami, "jež některým lidem umožňuje, aby si vytvořili z několika svázaných listů celý jeden velký svět pro sebe".

Radiožurnál Regionální deník TURNER - Public Relation & CommunicationTV MagazínOk!Městská knihovna v Praze